Raketový útok na Svobodnou Evropu nevyšel

Publikováno: 30.11.2009

BIS zastavila operaci irácké zpravodajské služby

Zpravodajská služba, jejímž hlavním posláním je chránit stát – a v důsledku i jeho občany – před nejzávažnějšími anticivilizačními hrozbami a riziky, zveřejňuje své úspěchy jen zcela ojediněle. Drtivá většina operací, a to i velmi zdařilých, musí zůstat z důvodu ochrany informačních zdrojů desítky let – a leckdy navždy – utajena. Veřejné ocenění, vavříny, potlesk, to vše je zapovězeno. Dojde-li zcela výjimečně k odtajnění některé operace, je to vždy po důkladném zvážení všech okolností, souvislostí a možných dopadů. Přesně tak jsme postupovali i u následujícího příběhu. Učinili jsme tak poté, kdy Rádio Svobodná Evropa přesídlilo do zcela nového objektu, který je považován za jeden z nejbezpečnějších ve světě. Děj, který představujeme, umožňuje také nahlédnout do běžného, každodenního chodu Bezpečnostní informační služby, jehož efekt lze vyjádřit i na první pohled nic neříkající větou: Výsledkem práce BIS za léta přetrvávající hrozby terorismu je i to, že se v České republice nic nestalo.

Středa, 30. října 1998. Ze studia Rádia Svobodná Evropa – Rádio Svoboda, které sídlí v těsném sousedství pražského Václavského náměstí, letí do éteru první slova určená posluchačům ve vzdálené zemi ležící mezi Sýrií, Íránem, Saúdskou Arábií a Jordánskem. Rozhlasová stanice, která v roce 1994 přesídlila z Mnichova do Prahy, a jejímž posláním je svobodné šíření informací, zahájila své vysílání do Iráku.

Reakce Iráku na sebe nenechává dlouho čekat. Vláda Saddáma Husajna označuje vysílání z Prahy za nepřátelský akt, stahuje z České republiky svého velvyslance a diplomatické vztahy mezi Prahou a Bagdádem padají na bod mrazu. Skutečně nenávistná a agresivní odpověď ale zůstává před zraky veřejnosti skryta. Má podobu přísně tajné zpravodajské operace, zaměřené na přípravu teroristického útoku.

Nebezpečná rezidentura

Odpálení bomby nebo rakety, která zabíjí a ničí, a tím šokuje a vyvolává strach, nemusí být jen dílem militantních radikálů. Režiséry i vykonavateli brutálního násilí mohou být i zpravodajské služby totalitních, diktátorských režimů. Bezpečnostní informační služba s takovou možností počítá a ve své veřejné výroční zprávě za rok 1998 a 1999 na ni otevřeně upozorňuje: „Řada zpravodajských služeb arabských států je sama schopna realizovat teroristický čin, disponuje k tomu finančními a materiálními prostředky…“

Irácká špionážní agentura DGI není pro protiteroristickou sekci a kontrašpionáž BIS neznámým protivníkem. Kromě Blízkého a Středního východu má své „oči“, „uši“- a také „pěsti“ – i v evropských zemích. Pod diplomatickým převlekem a diplomatickou imunitou se už řadu let má čile k světu její rezidentura na pražském iráckém velvyslanectví. Hlavní náplní její práce je sledovat iráckou a kurdskou komunitu, především zjišťovat její vztahy k irácké zahraniční opozici. A také hledat cesty, jak získat různé embargované materiály a moderní vojenské technologie, včetně lokátoru Věra. Bezpečnostní informační služba zná i jména a tváře příslušníků výzvědné rezidentury – jejího šéfa a jemu podřízené šestice pracovníků irácké ambasády.

Turista s pletenou čepicí

Volný prostor obklopující skleněné sídlo bývalého federálního shromáždění, kam se Svobodná Evropa z Mnichova přestěhovala, je jako stvořený pro zvědavce, kteří sami nestojí o pozornost. Čelo budovy lemuje frekventovaná výpadová silnice. Za ní je parkoviště a zelený pás otevřené strany horní části Washingtonovy ulice s domy č. 9, 7, 5, 3. Ulice končí na rohu Václavského náměstí bývalým Domem potravin, dnes Bílou labutí. A právě v těchto místech začíná v pondělí 15. března 1999, krátce před polednem, první akční část příběhu. Turista, který se zde objevuje, má na sobě tmavou bundu a teplou pletenou čepici. Chvíli přechází sem a tam, zvedá fotoaparát a objektivem míří na všechny strany. Totéž se opakuje o tři dny později, znovu 7. dubna a ještě několikrát v následujících týdnech a měsících. Někdy se muž s fotoaparátem objevuje sám, jindy má společníka s videokamerou. Ani jednou však hledáčky jejich kamer neminou budovu Svobodné Evropy.

Nezastíraný zájem o sídlo rozhlasové stanice má podle zpravodajských důstojníků Bezpečnostní informační služby jasný cíl: zjistit, co se v okolí budovy odehrává, vypátrat, kdo a kdy do ní vstupuje a naopak z ní vychází, zaznamenat návštěvy a zaměstnance. Proti opakovaně se objevujícím fotografům proto BIS nasazuje svoji sledovací službu, jejíž týmy prostor v horní polovině Washingtonovy ulice pozorují. Výsledek na sebe nenechává dlouho čekat. Na stolech zpravodajců se hromadí snímky obličejů záhadných postav a jejich následné ztotožnění potvrzuje předpoklad: muži, kteří se zajímají o budovu Svobodné Evropy, jsou z pražské rezidentury irácké DGI.

Tajný pokyn Saddáma Husajna

Říká-li se, že ani ta nejmodernější technika nenahradí člověka, ve zpravodajském řemesle to platí dvojnásob. K místům, kde se důstojníci protiteroristické sekce a kontrašpionáže setkávají se svými agenty, obvykle patří haly a kavárny velkých hotelů, konspirační byty, rušné restaurace a bary v centru Prahy. V pomyslné nabídce jsou i romantická zákoutí Petřína nebo náplavky lemující koryto Vltavy – jedna z nich vede od Mánesa pod oblouky Jiráskova a Palackého mostu k Výtoni. Vhodné prostředí nabízí také pražské okolí – Roztoky, Jíloviště nebo Průhonice. V případě potřeby to ale mohou být třeba i Vídeň, Londýn, nebo Paříž. A právě na jedné takové schůzce, na podzim roku 2000, dostává BIS od svého zdroje z irácké ambasády důležitou informaci: „Saddám Husajn dal své tajné službě pokyn násilně narušit irácké vysílání Svobodné Evropy a pro tuto akci nařídil uvolnit velké finanční prostředky.“

Utkat se s nepřátelskými zpravodajskými aktivitami výzvědných služeb nepředstavuje pro Bezpečnostní informační službu výjimečný, mimořádný problém. Obecně platí, že pokud špioni sbírají poznatky pouze z otevřených, volně přístupných zdrojů, není důvod zasahovat. Jiná situace nastane v okamžiku, kdy začnou shánět informace, které si stát chrání. V obou případech je důležité mít jejich práci pod kontrolou, a pokud to jde, aniž by cokoliv tušili, je vést a využít – např. podsouváním vhodně upravených údajů a zpráv, kterými lze protivníka dezinformovat. Tentokrát ale není čas na zpravodajskou hru. Jde o přímé ohrožení bezpečnosti státu, v plánu je násilí, v sázce jsou lidské životy. Do Bagdádu je třeba poslat důraznou výstrahu. Upozornit, že o tom, že se něco chystá, Praha ví.

Výstraha do Bagdádu

Říci vládě cizího státu, že jednání jeho zpravodajské služby, převlečené do diplomatického fraku, nehodlá Česká republika na svém území dále tolerovat, přísluší ministerstvu zahraničí. Případ vstupuje na diplomatické pole a koncem listopadu 2000 si irácký chargé d‘affaires odváží z Černínského paláce varovnou protestní nótu. Jsou Vánoce, následují leden, únor, březen nového roku. Očekávaný výsledek ale nepřichází a pohyb iráckých vyzvědačů v okolí Svobodné Evropy pokračuje. Je zřejmé, že bude třeba přitvrdit. V dubnu 2001 je z Prahy vyhoštěn 2. tajemník irácké ambasády, konzul Al Ani Ahmed Khalil Ibrahim Samir, ve skutečnosti rezident irácké DGI.

Konečně! Irácká špionáž v Praze přišla o svoji hlavu, v Bagdádu vědí, že my víme a v takové situaci by se o riskantní operaci pokoušel jen šílenec. To jistě není špatná úvaha, ale při střetu s diktátorským, totalitním režimem pouhá logika nestačí. Kalendář ukazuje 11. září 2001, v New Yorku se řítí k zemi mrakodrapy Světového obchodního centra a zpravodajské služby demokratických zemí nastavují svůj režim na nejvyšší stupeň pozornosti. Bezpečnostní analytici zařazují Rádio Svobodná Evropa mezi prioritní cíle dalšího možného útoku a kolem budovy RFE, jen pár kroků od Václavského náměstí, narychlo vyrůstá prstenec betonových zátarasů. Vše nasvědčuje, že oddechový čas, který si DGI po vypovězení svého rezidenta v Praze dopřává, by mohl být jen dočasný.

Adam zná plán útoku

„Volala mi Jana, moc ji to mrzí, chtěla by ti všechno vysvětlit. Zítra odpoledne končí v pět, bude ráda, když na ni počkáš. Moc o to stojí. Zdraví Adam.“ Tak nějak zní v překladu anglická verze mailu, který v květnu 2002 přijímá jeden ze zpravodajských důstojníků BIS. Na první pohled nenápadný text je ve skutečnosti domluvenou, skrytou výzvou k rychlé schůzce, o kterou naléhavě žádá informační zdroj z irácké ambasády. Čas pět hodin odpoledne, místo setkání označuje první písmeno slova Adam. Ze tří předem dohodnutých lokalit A, B a C tedy místo A – jeden z rušných barů v centru Prahy.

Bar je plný, místa jsou jen u pultu a vyvýšený prostor není tím nejlepším. Dvojice mužů – jeden po druhém – přechází do sousedního, jen pár kroků vzdáleného snacku. Schůzka je skutečně rychlá, jen káva a minerálka, muži mluví tiše a za dvacet minut se rozcházejí. Předaná zpráva ale stojí za to: „Plán DGI předpokládá, že případný útok na budovu RFE/RL bude veden z okna některého z protilehlých domů ve Washingtonově ulici. Příprava akce také počítá s pronájmem – případně zakoupením – bytu nebo místností s vhodně situovanými okny. O pronájem se má zajímat malá zahraniční firma.“

Další vráska na čele, ale vlastně žádné velké překvapení. Ze zorného úhlu bezpečnosti nevyhovující umístění Svobodné Evropy v centru Prahy si o něco takového říkalo už léta. A bylo jen otázkou času, kdy to zpravodajci dostanou černé na bílém. V polovině roku 2002 mají ale důstojníci české kontrašpionáže ještě další důvod k ostražitosti. Irácké velvyslanectví mění většinu svého diplomatického sboru a zvyšuje se i jeho počet. Navíc mezi iráckými diplomaty narůstá i napětí, které souvisí s proklamacemi americké administrativy o nutnosti útoku na Irák a svržení režimu Saddáma Husajna.

Raketa je ve sklepě nebo v garáž i

Válka v Iráku začíná ve čtvrtek 20. března 2003 leteckým útokem na strategické cíle v Bagdádu. Ve stejném měsíci jsou z Prahy vypovězeni čtyři pracovníci DGI, působící pod diplomatickým krytím, a následně také irácký chargé d´affaires. Dne 9. dubna se Husajnův režim hroutí a budova bagdádské centrály jeho špionáže je v rozvalinách. Definitivní tečka za zpravodajskou ochranou Svobodné Evropy musí být ale ještě odsunuta.

Spojenecký útok na Bagdád a rychlý pád Husajnova režimu vyvolávají v pražské irácké misi chaos a nervozitu. Někteří diplomaté odjíždějí a mezi těmi, kteří zůstávají, dochází k ostrým názorovým střetům. V této rozjitřené atmosféře získává BIS mimořádně závažnou informaci. Přináší ji zpravodajský důstojník, který se v sobotu večer, dne 12. dubna 2003, setkává v pražském konspiračním bytě s jedním ze svých agentů. Vždy dobře informovaný a spolehlivý zdroj sděluje: „Někde ve sklepě, ve skladu nebo v garáži iráckého velvyslanectví jsou schované zbraně a s nimi i malá mobilní raketa, kterou v autě s diplomatickým číslem přivezl do Prahy před dvěma lety vypovězený rezident DGI“.

K pomstě za útok na Irák stačí dva militanti, nebo jen zkrat v něčí hlavě. Nikdo neví, co se může stát. Do akce se společně s Bezpečnostní informační službou zapojují policie a ministerstvo zahraničních věcí, drnčí telefony a následují osobní schůzky. Prostor velvyslanectví je sice nedotknutelným územím cizího státu, ale výzvě k dobrovolnému vydání zbraní a rakety nic nebrání. Představitel irácké ambasády nejprve přítomnost jakýchkoliv zbraní v budově mise popírá, pak se tváří rozpačitě, a nakonec připouští, že by možná přece jen někde něco mohlo být.

Je poledne, dvanáct hodin, úterý 29. dubna 2003. Drobně prší. V ulici Na Zátorce v Praze 6 zastavují neoznačené policejní vozy a jeden z nich pomalu vjíždí do objektu irácké ambasády. Žádné sirény, žádné uniformy. Obě strany se snaží o co nejmenší pozornost. Po krátkém, zdvořilém uvítání jsou čeští policisté uvedeni do místnosti, kde už je vše připraveno. Pozorně a pečlivě se podepisují předávací protokoly a vystavený zbrojní arzenál putuje do přistaveného vozu. Jedenáct pistolí, čtyři výsadkářské verze samopalu Kalašnikov, dva samopaly Heckler & Koch s tlumiči, dva tisíce kusů nábojů, zásobníky, pouzdra. A nakonec to hlavní a nejdůležitější: hledaná malá raketa, označovaná jako ruční protitanková střela, známá pod zkratkou RPG-7. K jejímu odpálení stačí mužské rameno a rozpárat s ní můžete budovu, na kousky rozstřelit auto nebo zastavit tank. Nic z toho se ale už v Praze nestane. Hrozba Husajnova iráckého režimu, která visela nad Rádiem Svobodná Evropa, je minulostí.

Jan Šubert

Publikace v grafické podobě s ilustračními fotografiemi: